Jenoféfa z Bubenče Ahoj lidi a králíci!

Jmenuji se

Jenoféfa z Bubenče,

ale doma mi tak říkají jen když mě někomu představují.
Jinak jsem pro ně nejčastěji Féfule, ale také Féfan, Féf, Féfiště, Fefásek, Fany, Fifinka, Kočička, Čumáček, Chlupinka nebo Užjsimizasesežralatkaničku!

Jsem ze slavného rodu bílých kaliforňáků a vážím 4 a půl kila.
 

Narodila jsem se roku 1996. Přesně si na to nepamatuji, ale panička spočítala, že to mohlo být někdy v dubnu. Bydlela jsem v králíkárně s maminkou a sourozenci, dokud mě nechytili a nestrčili do papírové krabice. Ta krabice se mnou pak různě házela a vrčela na mě. Později jsem zjistila, že jsem jela v hrududu, tedy ve vaší řeči v autě. Z krabice mě vytáhla jedna člověčice. Nejdřív se ptala, jestli jsem zakrslá. Samozřejmě, že nejsem! Chvíli byla trochu zklamaná, ale ne dlouho.

Zařídili mi bydlení na balkoně. Měla jsem tam sice velikou zděnou noru a uvnitř ještě dřevěnou bedýnku, ale králík není zvyklý žít sám. Tak jsem chodila na návštěvy dovnitř. Mazlila jsem se s paničkou a ležela jí u nohou, když se učila. Ale když mě vyhazovali na balkon, byla jsem smutná, vrčela jsem a párkrát i kousla. Někteří lidé se mě proto začali bát.

Na balkóně jsem žila od léta a přes zimu až do dalšího léta. V zimě jsem měla v bedýnce dost sena na zachumlání, ale přeci jen tam nebylo takové horko jako v bytě, tak mi narostla krásně hustá srst a tmavé skvrny na čumáčku, packách, uších a ocásku zčernaly a zvětšily se, prý to závisí na teplotě. Stále jsem chodila na návštěvy a o vánocích pomáhala zdobit stromeček - sežrala jsem hodně ozdobných perníčků a panička byla ráda, že se s nimi nemusí věšet.

Pak přišlo další léto, bylo mi něco přes jeden rok. Jezdili jsme na chatu a já tam běhala po zahradě a schovávala se pod stříbrným smrčkem nebo pod rozrostlou thůjí. Jednou jsme zaze jeli na chatu, ale místo do mé krásné zahrady mě vyložili do malé králíkárny, ve které bydlel velký bílý králík Ferda. Bydlela jsem u něj tři dny a za tu dobu jsme se docela skamarádili. Pak si mě vzali zase moji dvounozí králíci. A zase jsem bydlela na zahradě a na balkóně. Tam jsem si ve své dřevěné bedničce začala stlát hnízdo a koncem srpna roku 1997 se mi narodilo osm krásných bílých králíčátek. Asi týden jsem je poctivě krmila, ale pak mě začalo bolet bříško a už jsem jim nedávala pít. Bylo mi to líto, ale panička je za mě dokrmila. Také mi mazala bříško černou smradlavou mastí, pochopitelně jsem se bránila, ale nedala si to rozmluvit. Pak se mi na bříšku udělala veliká boule a vzali mě ke králičímu doktorovi. Ten mi bouli rozřízl a vyčistil od hnisu a navlíkl mi takovou punčochu s dírami pro tlapky. (Vypadala jsem v ní děsně blbě a páni se mi smáli, tak jsem ji později rozkousala.) Vzali mě domů, ale už jsem nebydlela na balkóně, protože tam by se mi do té rány mohla dostat infekce. Tak mi zařídili v kuchyni jídelní koutek a dali mi bedýnku na čůrání a nechali mě bydlet s nimi.

A tak už to zůstalo. Bydlím s lidmi v bytě a mám pro sebe kuchyň, chodbu a halu. Tam totiž nejsou kabely k rozkousání (nechápu, co na nich mají, vždyť jim to musí jen překážet, když by chtěli prolézt za stolem... možná proto tamtudy nechodí!) a peřiny k rozhrabání a počůrání (když ono to tak hezky saje...). Vybrala jsem si pár fajn míst na spaní, nejraději mám to pod stolem a u dveří do ložnice. Také ráda ležím uprostřed chodby, kde všichni chodí a musí mě překračovat. Někdy mě pustí k televizi, to si pak lehnu na koberec a koukám s nimi. Nebo si sednu ke kanapi, kde leží člověk, a ten mě pak musí drbat na hlavě. Za to mu olizuju ruku. Také je docela výhodné přijít k paničce když telefonuje, to má jednu ruku volnou k hlazení. A při rozhovorech s kamarádkami (ty se poznají tak, že bývají výrazně delší) mě dokonce krásně masíruje záda, to vám je žůžo! Jíst dostávám dobré seno, směs zrní a granulí a tvrdé rohlíky. Seno si roznáším co nejdál od krmítka, zrní vysypávám z misky aby se mi lépe hledaly chutnější kousky a rohlíky si nosím chroupat (a drobit) na koberec do jídelny pánů - jsem přece společenská, ne? Miluju čokoládu a slané tyčinky, jednou jsem snědla i misku gumových medvídků.

Jsem šťastný a spokojený mazlivý králík, ale někteří lidé se mě bojí pořád, pamatují si, jak jsem bývala protivná, když jsem byla sama...


Malý fotoseriál o mé zahradě:

Jedeme na chalupu! Pořádně se rozhlédnout! Užívám si mezi hráškem. Jestlipak se schovám za růži? Ještě stéblo si zobnu... A pak honem umýt tlapky. Odpočinek po práci. Když je venku chladno, i králík se rád ohřeje u krbu.

Tak já už musím běžet...


Ale teď... jé, promiňte, už budu muset běžet, někde asi rozbalují "čokošku"!

Ahoj, vaše

Féfule

Na hlavní stránku