Lusy




Ahoj všichni ušatí kamarádi. Jmenuju se Lusy a jsem zakrslá králičí slečna s ouškama nahoru.
A můžu se pochlubit nádherným černým kožíškem. Narodila jsem se spolu se svou sestřičkou 15. června 2006 v u jedné paní chovatelky v Kuřimi.

Jednoho slunného dne se na nás přijely podívat dvě člověčice. Naše paní chovatelka vytáhla z králíkárny mě a mou sestřičku a obě nás dala pochovat té mladší člověčici. Ta si měla vybrat jednu z nás. Dlouho si nemohla vybrat, až potom jí ta druhá člověčice s chovatelkou řekly, že ať si vybere kteroukoliv, že jí nemusí být té druhé líto, protože si hned zítra pro ni přijede někdo jiný a taky najde domov. A nakonec se přece jen rozhodla. Vybrala si mě!

Moje panička mi tenkrát připadala strašně zajímavá. Pořád jsem ji očuchávala. Potom jemně položila do takové bedýnky. Říká se jí přepravka, víte? A jelo se. Asi vlakem, protože to okolo tak divně skřípalo...Pak jsem se dozvěděla, že si panička strašně moc přála králíka. Prý se jí splnil sen. (Aspoň jsem to tak slyšela) Mockrát otevřela dvířka, aby se na mne podívala anebo pohladila.

A najednou to vrzání ustalo a já se ocitla ve svém novém "DOMA". V mojí nové kleci to vypadalo jinak, než v mé rodné králíkárně. Líp! Vlastní záchod, velký prostor, soukromí...

Na záchod jsem se naučila hned. A docela mi to šlo. A líbilo se mi to natolik, že jsem v něm začala polehávat. To bylo báječní. Měkký, teplý záchůdek...vynikající místo na odpočinek. To se ovšem zase nelíbilo paničce. Tak jsem to měla zakázaný. Nevím, co jí vadí. Kdyby si třeba někdy zkusila taky lehnout do takového vyhřátého záchůdku, možná by změnila názor.

V 10 týdnech mě moje milovaná panička dala zase do té...jak tomu vy člověci říkáte...už vím... do přepravky a řekla, že jdeme k panu doktorovi na očkování. Sotva jsme překročili práh čekárny, znejistěla jsem, protože to tam tak divně páchlo. Pak si nás ten pan doktor zavolal do ordinace. Tam to páchlo ještě vodpornějc. Vůbec se mi to tam nelíbilo. Bála jsem se hrozně. Tak moc, že jsem to nevydržela a vyskočila jsem ze stolu na paničku, ta mě uklidňovala, že se nemám vůbec bát. Že to nic není. A nakonec to opravdu tak strašné nebylo. Injekci jsem vůbec necítila a pak mi akorát nějaké dvě sestřičky dělaly manikúru.

Potom jsme se vrátily s paničkou domů. Dala mi kousek jablíčka a tak jsem jí to odpustila. Hned pak mě čekala moje první procházka venku.Nemohla jsem se nabažit. Poskakovala ksem a radovala se, ale z toho vodítka jsem moc radost neměla.

Pak na mě přišla puberta. Začala jsem si uvědomovat svoji jedinečnou osobnost a taky jsem začala všude okusovat záclony a koberce... Panička pořád doufá, že mě to s pubertou přejde, ale já si prostě nemůžu pomoct. když ten koberec si o to přímo koleduje.

Svoji paničku mám strašně moc ráda, a ona mě taky. Aspoň to teda slyším 80x denně. Jé! A teď jsem objevila jedno neokousané místo na koberci. Tak já se loučím a běžím to napravit.

ACHÓÓÓÓÓj!

Pokud chcete, můžete mi napsat e-mail na adminka5@centrum.cz.

<- Vlevo jsem já a v pravo je moje sestřička. Tady nám oběma bylo 6 týdnů.