Tak to jsem já A já nedostanu? Vstávat a cvičit! Tlapky Ještě chci pohladit po hlavičce Povalování Hele, a tohle je ten sníh? Finetky, ty já nejradši. Všechno už je pryč? Ale travička taky ujde. Tak copak mají v sámošce? Co ty tam nahoře? To jsem ale krasavice. Co to na mě zkoušíte? Jaká podlaha? Jiný králík se musí hlídat. Vezu se na chalupu! To učení mě asi nebaví. Achjo, proč mě cpou do křesla? Tak copak se tu teda píše? Pod peřinkou Pod peřinkou To je dobrá travička. Jejda, to už jsem venku?
 

Milý deníčku,
narodila jsem se v lednu 2000, čehož si patřičně vážím. Když si mě moje lidičky přinesli z obchodu domů, byla jsem tedy o dost menší. Vím to naprosto přesně, protože jsem mohla vlézt za skříň, kam už se teď nevejdu. :-)

Když jsem trošku povyrostla, stala se ze mě bojovnice a hájila jsem si svojí králíkárnu před všemi kteří mi do ní zasahovali, klidně jsem se postavila na zadní a bojovala předníma packama jako splašenej koník. Tehdy jsem se také naučila vrčet a chrochtat jako čuník. Ovšem moje lidičky to se mnou naštěstí nevzdali a hledali na internetu jak si se mnou poradit.

No a pak mě postupně zkrotili a ochočili také tím, jak na mě byli hodní. Tak už jsem na ně taky hodná a ledacos si nechám líbit. No fakt už mi neva když mi berou mističku. Teď už jim věřím, už jsou moji a vím že to se mnou myslí dobře. Někdy na ně trochu zavrčím, když mě moc škádlí a už se mi to nelíbí. Ale to je jen tak pro pořádek, nemyslím to zle.

Doma na mě volají různě - Wendy, Wendičko, Wendíčku, Wendíku, Wendulko, Wendí, Čumáčku, Šmoulíku, Ušando, Šudlo (to když mi třeba uklouznou pacinky nebo když ve spaní spadnu z gauče). Někdy si myslím, jestli nás králíky trochu nepřeceňují - no uznejte, jak máme na tolik jmen slyšet, že? ;-)






 

Teď na sebe prozradím něco, co určitě většina ostatních králíčků pochopí. Můj život se v podstatě točí kolem jídla. Už od dětství miluju jídlo. Kvůli jídlu jsem se naučila přijít na zamlaskání a klidně i na zavolání. Kvůli jídlu také chodím vítat svoje lidičky ke dveřím. Jsem hrozně mlsná, a jak vidím či slyším, že moje lidičky něco jedí, musím to mít také (nebo k tomu alespoň čuchnout jestli by se to dalo eventuelně jíst). Někdy mě ale pěkně zlobí. Něco dobrého jedí a snaží se to přede mnou utajit. Ale to se jim povede fakt málokdy.

Jedna věc co mi vadí je, jak jsou ty lidi nechápaví. To si představte že po nich chci kousek sušeného jablíčka a můžu dělat psí kusy a oni ne a ne to pochopit. Už by se konečně měli naučit tu naší králíčí řeč. I když, musím je pochválit, že v poslední době mi tady zařídili takovou super věc. Říkají tomu "králíčí samoobsluha".
To vždycky ráno nastelou peřiny na sebe na posteli vedle stolu a na kraj stolu dají různé dobroty. Někdy kousek sušeného jablíčka jindy kousíček čokolády nebo sušenky. No a já, když mě popadne mlsná, už jim nemusím složitě vysvětlovat že nechci chovat, ani nechci mrkev, ale že mám chuť na jablíčko. Prostě si vyskočím na peřiny a ze stolu si sama tlamičkou vezmu dobrůtku. No to je fakt paráda. Samozřejmě vím, že nemůžu papat jen samé dobroty a tak si vezmu vždycky jen malý kousek, a zbytek si nechám na jindy. Když vyskočím na peřiny a na stole náhodou žádná ňamka není, tak lidičky hned vědí co bych chtěla.



 

Jo a abyste si nemysleli že jsem jediné zvířátko v té lidské domácnosti, tak bydlím ještě s osmákama. Teda jsou to dvě holky. Jedna se jmenuje Osmička a druhá Sedmička. Když zapištěj tak hned vyskočím a stražím uši jestli se jim něco neděje. To víte mám o ně někdy starost - jsou přeci jen menší než já. Také se na ně chodím dívat. Jsou v kleci v kuchyni kam nesmím, ale občas si fakt nemůžu odepřít se za nima zajít podívat. Jenže osmáci ví že tam nemám co pohledávat. Jsou to pěkní zrádci, hned obě spustí poplach a začnou se rozčilovat a kvičet, no a jak to uslyší moje lidičky, přijdou a z kuchyně mě vyprovodí.





 

Narozdíl od těch dvou osmic co pořád lítaj v kolotoči jak splašené, já ráda lenoším. Někdy si jen tak sednu a usnu. To mi pak kmitají ušiska ze strany na stranu a padá mi hlava dopředu. Když už si moje lidičky myslí že spadnu, tak sebou cuknu a probudím se. Druhý stupeň lenošení je v leže. To sebou praštím o podlahu, pěkně si protáhnu nožky a položím na zem i hlavičku (viz animace dole). Občas jdu lenošit k lidičkám, protože ti mě přitom hladí na hlavičce a to mám moc ráda. Někdy ovšem zneužijí situaci, chytnou mě a položí na záda. Chvíli jim tu legraci dopřeju, ale moc dlouho zase ne (připomíná mi to totiž stříhání drápků - bleeee). No a když dolenoším, pěkně se protáhnu, zívnu a teprve potom někam vyrazím.




 
Videa

1. Když si chci lehnout, tak sebou prostě praštím. (mpg|divx)

2. Mám moc ráda Finetky. (mpg|divx)

3. Ani nevíte jak je těžké při mytí udržet balanc. (mpg|divx)

4. Takhle se přiženu na zavolání. (mpg|divx)

5. Takhle chrním. (mpg|divx)

6. Tady se mi chtělo ale fakt hodně spát. (mpg|divx)

7. Svoje věci mám zásadně označené. (mpg|divx)


Na hlavní stránku . . . a tady jsem při práci na stránce


Ušáček Wendulka, díky které vznikly stránky kralici.cz se s námi navždycky rozloučila 7.11.2006, ve věku necelých 7 let. Nezapomeneme...