Tohle je pár "špionážních" fotek, které jsem pořídila v době odpočinku a přípravě ke spánku. Musela jsem se hodně držet, abych se nesmála, protože takhle "ušísnutý" ouška sama od sebe ta moje důchodkyně opravdu nemívá! :)
Myslím, že po encefale už není žádný jiný další následek než to, že má hlavičku maličko nakřivo (zřejmé na fotkách), neumí stabilně panáčkovat, zaklonit hlavičku a pořádně si umýt obličej (a ouška) oběma packama najednou. Nijak jí to ale život neovlivňuje. Naučila se, umýt si nejříve jendu tvářičku (druhou packou se opírajíc o zem) a potom druhou.
Jinak ale běhá, skáče zatím bez problémů do svého koutku (vana klece) a bez problémů na mě dělá útoky do postele. Skáče ze země nahoru, ale dolů se bojí (s tím otálela vždycky). Jdu tedy třeba v 1 ráno do postele, ona mi ideálně v moment, kdy usínám, cca v 1,15 h přistane na peřině, nacpe mi hlavu pod ruku a chce hladit. Když přestávám hladit (dovoluji si usínat), drká mi nosem do dlaně a nebo mě štípe do rukávu. Takže hladim klidně do dvou do rána a tajně si myslim, jestli nejsem magor. To už je ale čas, kdy to i Matyldu přestává pomalu bavit, takže jí sundám z postele a ona si spokojeně odejde lehnout do obýváku pod stůl.
Když sedím na gauči u TV, strká mi hlavu pod chodidlo...když už mám křeč v kotníku (hladim jí nohou, protože u toho třeba pracuju), hladit přestanu. Následuje klasický drkání a štípání do ponožek.
Zkrátka nic se nezměnilo...i když možná jo...nejradši by od rána do večera jen jedla. Furt čekám, kdy se naučí otvírat ledničku.
Myslim, že tyhle stereotypy jsou ty nejskvělejší stereotypy na celym světě. |
|
