Dnes je to přesně měsíc, co mi odešel můj milovaný Candíček. Byl moje všechno, byl ten, kvůli komu jsem se ráda vracela domů. Jeho povaha a láska ke mně mi dávaly sílu a energii. Celé ty roky byly pro mne svátkem, něco, co neumím ani popsat. V době své nemoci byl tak moc statečný, že jsem se od něj mnohému naučila. Byl to kožíšek plný lásky a i v posledních chvílích, kdy mu pozdě večer bylo už zle si našel chvíle, aby mě pusinkoval a díval se mi zoufale do očí jakoby říkal, "paničko, promiň, už nemůžu". Ty pusinky byly jiné, nežli obvykle, byly moc smutné. :( Byla jsem s ním tu poslední noc kdy k ránu pokojně odešel. Cítila jsem tlukot jeho srdíčka i to, jak nad ránem dotlouklo naposledy. Ten den měl jít na operaci abscesu, ale vybral si sám pokojný odchod u paničky jakoby věděl, že by tak náročnou operaci již nezvládnul. Kdo jste měli Candíka rádi, vzpomeňte, prosím, se mnou. |
|