Na králíky se nemá křičet a nemají se bít. Báli by se.
Hm. Kéž by.
Venku je sice kolem nuly, ale moje beruška už zřejmě cítí ve vzduchu jaro.
Lítá po bytě jak splašená. Hrabe. Všude. V záchůdku, na křesle, pod klecí i za krabicemi na seno... kam se chce prohrabat, to mi neprozradila.
Demoluje záchůdek, tříská s klacíky a okusuje koberec.
No a když má "svůj den", vypadá to třeba takhle:
Sedm ráno. Já zahrabaná po uši v pelechu, ospalá po dvou paralenech... a z ohrádky se začne ozývat hrabání.
"Jaroušiii... ticho..."
(králík na dvě vteřiny přestane, asi přemýšlí, jestli k němu promluvil Bůh... a zase začne.)
- zapískání...
(tentokrát pět vteřin ticho. Že by bohové i pískali??? A zase hrabání.)
- další zapískání...
(tlap tlap tlap... k oknu... tlap tlap tlap... zpátky... hraby hraby hraby!!!)
"JAROUŠI!!!"
Králík už se ani neobtěžuje přestat hrabat.
"Necháš toho sakra!!!"
(Nastane ticho.)
Upadnu do dřímoty, která mohla trvat snad pět minut... a pak sebou škubnu, protože z ohrady se ozve šílená rána. A vzápětí druhá.
"Co tam sakra děláš!" - komentář rozcuchané bytosti hrabající se ze dvou dek.
Bytost se doplazí k ohrádce... a spatří totální chlív po celé ploše. V jeho středu se králík podminoval pod jesle a právě je vší silou páčí od ohrádky, aby se dostal k senu přesně tam v tom zapadlém koutě!!! (Seno všude po ohrádce je zjevně nepoživatelné.)
Bytost, při představě, že musí naboso vlézt do vrstvy sena, spoře oděná do části pyžama, popadne nehorázný vztek.
Zcela proti všem doporučením se sehne a králíkovi hrabajícímu v seně nasází pár na zadek. Ušatec zvedne hlavu ze sena dokonce už při druhé ráně, a udiveně se zavrtí, cože to proti němu kdo má... Načež tedy vycouvá z díry, kterou vyrobil, a odhopsá.
Zaleze k senu z druhé strany a nerušeně se cpe dál.
V tomto okamžiku je vyfocen (viz níže) a bytost se rezignovaně plazí dospat ještě aspoň půl hodiny.
Což je jí díkybohu dopřáno, ale ráno s pubertálním šestiletým králíkem pokračuje.
Zatímco panička místo snídaně uklízí bordel v ohrádce, koule řádí po pokoji.
"Nehrab tam!" (za klecí.)
"Jarouši nežer to!!!!" (Dřevo z křesla...)
"Mazej sakra!!!" (vyrábění nových děr v prostěradle...)
O minutu později: "Jarouši, kde jsi?" - králík byl vyhnán smetákem zpoza postele, kde pokračoval v pracích na prostěradle.
O pár vteřin později: smeták opět v akci, tentokrát za krkem králíka sápajícího se na šňůry k routeru.
Králík se uraženě stáhl pod postel... a vydržel tam celou půl minutu!
Pak se otevřely dveře na chodbu - že panička odnese smeták - a králík prosprintoval do kuchyně.
Tam se pokusil procpat do centimetrové mezery mezi krabicí sena a zdí - nevyšlo. Pokoušel se procpat pod topení - byl vyhozen. Přehopsal zpátky ke krabici, kde už mu panička důrazně ručně doporučila opustit kuchyni.
Králík se vzdal a odhopkal, a panička šla chystat králičí (!!!) snídani.
Ne nadlouho.
Snad po minutě se z pokoje ozvalo hrabání.
S nožem v ruce (příhodně) šla panička ušatci domluvit. Králík seděl v záchůdku, vesele si hrabal, po spatření rozzuřené bytosti měl alespoň tolik slušnosti, aby na chvíli přestal... a panička se vrátila ke krájení.
Hrab hrab hrab.
Mírumilovná zodpovědná bytost, chápající křehkou duši králíka, zavrhla tentokrát jak nůž, tak obvyklý nástroj komunikace pantofli, a pouze zařvala "Jarouši necháš toho sakra!!!" (nic originálního, ale vymýšlejte pořád nové pokřiky.)
Opět zavládlo ticho. Ušatec se dokonce pokrytecky otočil zadečkem, že co mám, jeho ten kout přece nezajímá...
Panička doufající, že tu zeleninu konečně dokrájí, se opět odebrala do kuchyně.
Hrab hrab hrab.
Naprosto bez přemýšlení paničce bleskla hlavou představa... spojená s pondělním úklidem... že ve skříni jsou přece velké houbičky na nádobí. Sadisticky nezaváhala ani na vteřinu... pro jednu došla... houbičku namočila a odebrala se do pokoje.
Králík hrabající v záchodě (počkej, Austrálie, já se k tobě dostanu!!!) se neobtěžoval ani zvednout hlavu, kdo to přišel.
Pokračování se nabízí. Houbička dopadla... králík se nepopsatelně lekl, vyskočil ze záchůdku... a s udiveným kukučem á la Jan Žižka (houbička mu zmáčela chlupy kolem levého oka) se rozhlížel, co se to stalo.
Tím konečně začalo poklidné středeční ráno.
Narušené pouze dvěma pokusy o odstěhování záchůdku, které zlikvidovalo pouhé jedno důrazné okřiknutí. A tak když panička odpoledne přišla z města (výjimečně se svým jídlem a ne králičím), pouze Jarouškovi jemně připomenula, mezi škrabkáním za ouškama, že Jaroušek je sice stará na pekáč, ale kožíšek by z ní ještě udělat šel.
Tak uvidíme, jaké budou další noci... ;) |
|
