Výchova a ochočení

Hra se slovy, Mark Rashid

Už nikdy ve svých seminářích nebudu obsedat hříbata.

Ačkoliv - to není zcela přesné. Přesnějším prohlášením by mělo být, že už nikdy nebudu nazývat práci s mladými, neobsednutými koňmi v seminářích "obsedáním". Namísto toho bude nyní "obsedání" pouze jedním prvkem části semináře, která se bude zabývat spoluprácí člověka a koně (horsemanship). Je to hra s významy slov, já vím. Ale doufám, že to může pomoci s některými příklady, se kterými jsem se setkal v posledních několika letech, zahrnujících právě ty lidi, kteří přivádějí své koně na některý z našich seminářů kvůli "obsedání".

První kroky pod sedlem považuji za jeden z nejdůležitějších okamžiků v životě mladého koně a my máme pouze kratinký okamžik na to, abychom toto "poprvé" provedli správně. To je důvod, proč jsem vždy tak šokován, když lidé přivedou častokrát zcela nepřipraveného koňského výrostka na jeden z našich seminářů a chtějí doslova proletět výcvikovým procesem, tak aby mohli na konci čtvrtého dne vyskočit do sedla. To mi prostě nedává smysl. Čemu tito lidé nerozumějí, je to, že nasednutí je ve skutečnosti už jednoduchá část "obsedání", za předpokladu, že jsme provedli přípravnou práci důkladně. Tím mám na mysli celý proces vedoucí ke skutečnému nasednutí na koňský hřbet. Jakmile je tato příprava narušena, nebo když kůň nechápe, co se s ním děje ... nastává okamžik, kdy začínají problémy.

Ti, kdož mě znají, vědí, že se vždy snažím nejít při práci v semináři ani trochu rychleji, než jak bych to dělal, kdybych pracoval doma se svými vlastními koňmi. Co to znamená pro koně? Inu, znamená to, že nepostoupím k další fázi ve výcviku mladého koně, dokud necítím, že tento výrostek plně chápe situaci, ve které jsme. Například – když hříbě nechápe lonžování, pravděpodobně nepostoupím k práci ze země. Jestliže mu činí potíž sedlová podložka pokládaná na jeho hřbet, určitě na něj nebudu dávat sedlo... a zcela jistě nepustím kohokoliv na něj sednout. Vím, že to může znít směšně, ale skutečně se mi stalo, že lidé v mém semináři vyslovili jasné přání sednout si na svého koně, ačkoliv to hříbě děsilo mít na hřbetě i jen sedlo!

Když na to přijde, myslím, že vlastně semináře samotné daly lidem tuto dle mého názoru mylnou představu o obsedání koní. Je velmi mnoho trenérů, kteří ve svých seminářích obsedají mladé koně, a absolutní většina z nich (ne všichni) to dělá velmi podobným způsobem. To často znamená, že hříbata jsou obsedána ve skupině v kruhové ohradě... mnohá jsou osedlána už první den a v některých případech se na nich už i jezdí. Druhý den bývají už hříbata často ježděna v kroku, klusu i cvalu. Třetí den mohou jít ven z kruhové ohrady a jezdit ve velké jízdárně a čtvrtý den mohou jít takto obsednutí koně ven na vyjížďku, na pastviny nebo dokonce na shánění dobytka. Než přejdu k dalšímu, je potřeba zdůraznit, že neříkám, že je cokoliv špatného na způsobu, kterým jsou tito koně obsedáni. Ve skutečnosti bývaly doby, kdy jsem obsedal mladé koně přesně tím samým způsobem. Je to společný fajn způsob obsedání koní, praktikovaný na pracovně zaměřených rančích, kde je potřeba, aby byli koně obsednuti co nejrychleji, a mohli jít pracovat ven a vydělávat na sebe.

Naproti tomu tu jsou určité zřetelné rozdíly mezi metodami, jaké jsou užívány v těchto "obsedávajících" seminářích, a způsobem, jakým pracuji s koňmi ve svých seminářích v současnosti já. První a možná nejdůležitější rozdíl je faktor času. Do mých seminářů chodí pouze několik málo lidí, kteří jsou v situaci výše uvedeného pracovního ranče. Nepotřebují však, aby jejich hříbata pracovala hned ten den, aby mohla jít ven a shromáždit stádo. Většina z nich jsou "záložní" koňáci, jejichž dlouhodobým cílem je mít milého a spolehlivého koně pro potěšení a rekreační ježdění.

Při stejných podmínkách, ale v jiných seminářích, je s hříbaty často pracováno tři, čtyři a mnohdy víc jak pět nebo šest hodin denně ve čtyřdenních blocích. Při tom je využito opracování hříbat ve skupině. Pro porovnání - já pracuji vždy jen s jedním koněm, zrovna tak jako bych pracoval doma s vlastními hříbaty, zhruba tak hodinu, hodinu a půl denně v tom samém čtyřdenním bloku. Takže když hříbata ve skupině mohou být zatěžována prací až 24 hodin během čtyř dní, hříbata, se kterými pracuji já, budou mít za stejnou dobu kolem čtyř až šesti hodin práce.

A znovu musím zdůraznit, že přikládám stejný význam času, který bych denně strávil s mými vlastními koňmi, kdybych s nimi pracoval doma. Velmi zřídka, nebo spíš vlastně téměř nikdy nepracuji doma s hříbětem víc jak dvě hodiny denně. A když to tak nedělám doma, zcela jistě to nebudu dělat ani v semináři. Ne že by bylo úplně špatně, pracuje-li někdo s hříbětem déle, když to považuje za vhodné. Zvlášť když je k tomu hříbě mentálně a fyzicky připravené. Je to však přesně to, co si já z mnoha různých důvodů nevyberu. Tím nejdůležitějším důvodem je, že cítím, že práce v kratších úsecích během více dnů dá koním čas přemýšlet a procítit, co se s nimi děje.

Problémy, jež vídám kolem sebe, jsou způsobeny tím, že mnozí lidé se zúčastnili některého z výše uvedených seminářů, kde hříbata toho musí zvládnout spoustu během čtyř dní. Tito lidé pak přivedou hříbě do jednoho z našich seminářů a očekávají stejný druh výsledků.  Neberou v úvahu rozdíly ve formátu semináře, se všemi odlišnostmi, které používáme ve výcvikovém programu pro neobsedlé koně. K tomu všemu nepočítají s faktem, že mnoho hříbat, která jsou k nám přiváděna, vůbec nemusí být dobře připraveno k obsedání (nevodí se snadno, neustupují na tlak ze země, nikdy neviděli sedlovou dečku nebo sedlo apod.) a nakonec se může stát, že se čtyřdenní výcvikový seminář změní na dvoudenní – řešící problémy a dvoudenní – výcvikový.

A jsou to často ti samí lidé, kteří chtějí, kolikrát téměř vyžadují, aby jejich kůň byl co nejrychleji připraven tak, aby mohli nasednout a jezdit už po těch čtyřech dnech. Nakonec – je to přece výcvikový ("obsedací") seminář... Tomu já zkrátka nerozumím. Pokud kůň není připraven, co řešit – seminář neseminář? Proč se cpát na koně, který není připraven? Tím se nikdy nic skutečně nedokázalo, a mnohem častěji tak riskujeme, že se stane něco zlého. A to vždy na úkor koně.

Pořád lidem říkám, že se nejvíc získáme nasloucháním našim koním a že přicházíme o cenné zkušenosti, když to neděláme. Hádám že větší částí mé práce je pomoci lidem získat tohle vzdělání, protože zkušenosti přijdou. To je ten důvod, proč už nikdy víc nebudeme koně na našich seminářích "obsedat"..  Anebo – přinejmenším – tomu tak nebudeme říkat.

Trable s westernovou lomenou pákou

Jakožto trenérovi a vedoucímu seminářů mi často klienti pokládají množství otázek souvisejících s koňmi. Jednou z těch, které slýchám nejčastěji, je: „Jaký typ udidla bych měl používat u mého koně?“

Já osobně, když potřebuji přijezdit mladého koně, nebo tak něco, používám jednoduché roubíčkové stihlo. Pokud je kůň už dobře přiježděn a reaguje, zastavuje, couvá a nechá se vést přes krk (neck reining) na lehké pobídky, pak používám jednoduchou uzdu nebo westernovou nelomenou páku. To jsou jediné typy udidel, které používám pravidelně, a jsou taky jediné, které s čistým svědomím mohu doporučit. Je tu ale jedno udidlo, které bych nedoporučil nikdy, a vlastně udělám nejlíp, když se pokusím domluvit lidem, aby ho nepoužívali vůbec. Zvláště mají-li se svými koňmi problémy – problémy jako neodpovídání na pobídky při zastavování, couvání nebo zatáčení, nebo ještě častěji problémy jako kývání nebo potřásání hlavou, nebo dokonce vzpínání. Udidlo, o kterém mluvím, a které je často příčinou takových problémů, je lomená westernová páka.

Přechodné udidlo

Westernová lomená páka byla původně navržena jako přechodné udidlo, které by se používalo ve westernovém tréninku. Když by byl kůň-zelenáč ve výcviku dost daleko, takže by už na tréninkovém stihle nemohl dělat další pokroky, ale ne dost daleko na to, aby už mohl být ovládán pákou, mohla by se použít westernová lomená páka. To by bylo skvělé, ale jen v tom případě, že by to přechod na páku zjednodušilo a usnadnilo. Bohužel tomu tak ale není. Skutečnost je taková, vzhledem ke konstrukci udidla, že by mělo být považováno jako jedno z nejhorších udidel, které vůbec někdo může použít v tak citlivém a kritickém čase, jako je přiježďování mladého koně.

Westernová lomená páka bývá někdy řazena mezi stihlová udidla, protože udítko (část udidla, ležící v koňově tlamě) je lomené, nebo pantové, což je znak společný klasickým  stihlům. Tady však veškerá podobnost končí. Na pravém stihle jsou totiž otěže připnuty k relativně malým, otočným kroužkům, které by můžeme považovat za funkční část samotného udidla. Zatáhneme-li za otěž, když chceme po koni, aby zatočil, kroužek, na který je otěž připnuta, se pohybuje kompletně směrem od koňské tlamy. Udítko samotné pak klouže ve stejném směru, což způsobí, že kroužek na opačné straně koňské tlamy vyvíjí tlak na tuto stranu. Protože kůň je naučen ustupovat před tlakem, dává mu smysl, že když taháme doleva, a tlak udidla je tedy na pravé straně tlamy, on přirozeně otočí hlavu doleva. Je to jednoduchý princip, který se běžně označuje jako přímé vedení koně. Je to však také princip, který je s westernovou lomenou pákou téměř nemožné provést řádně, a to kvůli její konstrukci.

Ramena znemožňující přímé vedení

Narozdíl od pravého stihla, westernová lomená páka má ramena podobná těm, které najdeme na klasické páce. Ke spodní části ramen se připnou otěže. Řemeny uzdečky jsou připojeny k horní části ramen, stejně jako podbradní řemen, který se obtáčí okolo spodní čelisti koně v oblasti brady. U westernové lomené páky se tato ramena protáčejí v místě, kde jsou připnuta k udítku.

A to je právě ten kaz v konstrukci udidla, který jej činí téměř nepoužitelným, když přijde na jakoukoliv etapu tréninku, která zahrnuje přímé vedení. Ještě jednou -  když použijeme přímé vedení se stihlovým udidlem, kůň je nucen ustoupit tlaku. K zatočení doprava je tlak na levé straně koňské tlamy. K zatočení doleva je tlak na pravé straně. Nevzniká zde tak žádný jiný tlak aplikovaný udidlem, který by mohl koně mást.

Bohužel zmatek je přesně to, co se děje koni, když použijeme lomenou páku. Díky jejím pohyblivým ramenům každý pokus o přímé vedení způsobí tlak v mnoha různých oblastech kolem koňské tlamy. Například, když žádáte koně, aby zatočil doleva, budete tahat za levou otěž s myšlenkou, že tlak udidla bude na pravé straně koňské tlamy, a že kůň tlaku ustoupí - zatočí doleva. Nicméně protože otěž je připnuta k spodku otáčejícího se ramena, tah za otěž způsobí v rameni otáčení a sklopení se k levé straně hlavy koně. Když se rameno sklopí,  zároveň se posune udítko, které, v otočení, vysílá tlak na pravou stranu koňovy tlamy taháním za pravou stranu udidla směrem dovnitř. Teď máte tlak na obou stranách koňské tlamy, a navíc posun udítka uvnitř tlamy.

Jako by tohle samo o sobě nebylo dost hrozné, sklopení ramene také způsobí utažení řemene uzdy, který vede pod koňskou bradou. Skutečně jednoduchý požadavek na koně na zatočení doleva tak už vůbec není jednoduchým. Uzdění vyvíjí tolik tlaků na tolika místech, že kůň nemá ani páru, o co ho žádáte v první řadě.

Nejprve se pokusí vám sdělit, že nerozumí, co po něm chcete, kroucením krku a potřásáním hlavou. My to samozřejmě vnímáme tak, že kůň s námi bojuje a nechce dělat, co jsme mu přikázali. Takže jednoduše odpovíme větším tlakem na otěž, což vede k ještě většímu boji z jeho strany.

Nakonec kůň skutečně zatočí doleva – ale jen jako poslední možnost. Než to udělá, vyzkouší několik různých možností. Mezi ně patří: 1) zatočit doprava, protože levé rameno sklápějící se k levé straně jeho hlavy ho k tomu nutí; 2) zvednout hlavu tak vysoko, jak jen dokáže; 3) sklonit hlavu tak nízko, jak jen dokáže; 4) couvání. V neposlední řadě se kůň může začít vzpínat.

Zmatek při zastavování a vedení přes krk

Požadujeme-li po koni zastavení nebo couvání, užívaje westernovou lomenou páku, často se setkáme se zcela stejným chování. Důvodem toho je, znovu, konstrukce udidla. Táhnutím zpět za otěže způsobujeme posun udítka až ke zkroucení, to se následně vytrčí dopředu a pak dolů dovnitř koňské tlamy, vyvíjejíc tlak na koňský jazyk. Ve stejném okamžiku se spodní části ramen (kde jsou připnuty otěže) sklopí zpět a způsobí, že vrchní části ramen se sklopí dopředu. Tento otáčivý pohyb vede k utažení řemenu pod koňskou bradou. A jsme u toho zas - tlak je vyvíjen v mnoha různých oblastech a to vede k totálnímu zmatení koně.

Vedení přes krk s lomenou pákou může také způsobit, že je kůň zmaten. Myšlenka vedení koně přes krk je založena na otočení koně vyvinutím lehkého tlaku na jeho krk otěží. K zatočení doleva, otěž je na pravé straně jeho krku. Pokud je to provedeno korektně, nemusí vzniknout žádný pohyb nebo pootočení nebo cokoliv v udidlové části. Klasická páka, díky její konstrukci, se k vedení přes krk hodí velmi dobře. Když položíme otěž na koňský krk za účelem otočení koně, nebo když vyvineme velmi lehký tlak, páka se v tlamě obvykle nepohne. Díky tomu je vyloučeno míchání protiřečících si signálů, které koně matou.

Protože však westernová lomená páka má tolik pohyblivých částí, i ten nejlehčí tlak při vedení přes krk často vede ve zvednutí udidla. Říkám znovu, ramena se sklopí a otočí, čímž způsobí utažení podbradního řemenu a prolomení udítka v tlamě a máme tu opět zmateného koně. Kůň obvykle odpoví zvednutím hlavy a vykloněním jí ven, nebo do opačné strany než jsme my chtěli zatočit. Naší reakcí je obvykle shrábnutí otěží oběma rukama a snaha o přímé vedení koně zpět ve směru, ve kterém jsme původně chtěli jít. Samozřejmě tím začne řada problémů, které jsem zmínil již dříve – potřásání hlavou, kývání hlavou a téměř totální neschopnost reagovat na jakékoliv pobídky.

Téměř ve všech případech, kdy mě někdo požádá, abych mu pomohl překonat nějaký problém s jeho na pobídky nereagujícím koněm, zjišťuji, že je tento problém spojen s užíváním westernové lomené páky, nebo s jiným typem udidla s dlouhými rameny. Ne vždy je to však jediná příčina problému. Velmi často je používání těchto typů udidel spojeno s nezkušeností jezdce v práci s problémovými koňmi obecně; a stává se to ještě horším, když nejsou schopni si přiznat, že takový problém vůbec existuje. Mnohdy prostě opomenou koňovo třepání hlavou a“neochotu“ odpovídat na povely - což jak už jsme si řekli obvykle doprovází užívání jednoho z těchto udidel  - a označí koně za mrzutého a bojujícího. Kdykoliv kůň začne s nežádoucím chováním, přistoupí k použití „těžké ruky“, a silou ho nutí vykonávat příkazy, namísto hledání pravé příčiny problémového chování. Nemusím snad připomínat, že to obvykle slouží jen ke zvýraznění problému.

Nechci tedy říct, že používání jednoho z těchto udidel je jedinou příčinou problémového chování koní, nebo že westernová lomená páka je jediný typ udidla, který toto způsobuje. Nakonec každý typ udidla v rukou nevědomého a necitlivého jezdce se může velmi snadno změnit ve zbraň. Pravdou ale je, že tento druh uzdění je příčinou více problémů v chování, než jsem kde jinde viděl, a je tím, které bych nikdy nedoporučil používat – obzvláště nezkušeným koňákům.

Jestliže už používáte westernovou lomenou páku nebo jiný typ podobného uzdění a jste spokojení se způsobem, jakým kůň na pobídky odpovídá, pak přes všechno řečené, neměňte ho. Nicméně pokud jste zaznamenali jakýkoliv z problémů v chování, který jsem zmínil, a používáte – nebo přemýšlíte o používání – westernové lomené páky, měli byste váš způsob uzdění přehodnotit.

Ať se jedná o kterýkoliv problém v chování koně, vždy je velmi důležité vědět a rozumět, jaká vaše vlastní omezení se k němu vztahují. Člověk s omezenými zkušenostmi v tréninku může vždy hledat pomoc u zkušeného profesionála. Dobře smýšlející, ale nevědomí přátelé, kteří nám zkoušejí dávat „dobré a levné“ rady, často problém jen zkomplikují. Je také velmi důležité si pamatovat, že co se týče druhu uzdění, čím jednodušší je používání uzdění pro jezdce, tím jednodušší na pochopení je pro koně. Neboli - jasná pobídka z naší strany vede k jasné odpovědi ze strany koně.

Mark Rashid