Tygřík byl sameček mých vnuček.
Vždycky v létě, když jezdí po dovolených, nechávají jejich morčata na léto nám na chalupě na hlídání.
Tak to bylo i tohle poslední léto. Ale už když mi oba kluky přivezli, zdál se mi Tygřík nějak dost hubený. Doufala jsem, že za léto se mi trochu spraví, ale naopak, byl čím dál hubenější. Přitom kdykoliv jsem na něj měla čas kouknout, zdálo se mi, že se k jídlu má. Až teprve když jsem si všimla, že začíná být nějak smutný a celkově zvadlý, dala jsem si tu práci a sledovala, jak na zahradě ve výběhu jí. A zjistila jsem, že všechnu trávu, kterou nabere a žvýká, nedokáže utrhnout a zase mu při pokusu o to vyjede ven. Hned jsem ho nakrmila kaší a tou se chudák cpal, musel mít hrozný hlad. Hned jsme jeli na veterinu, samozřejmě že to byly přerostlé všechny zuby, i ty přední, ale hlavně stoličky, a to tak, že měl poraněný i jazyk a tvář. Ihned mu je zbrousili, a já doufala, že je vyřízeno. Při kontrole ale veterinářka odhalila, že má nepohyblivý pant na levé čelisti, proto kouše jen na druhé straně, a že to bude chtít broušení často, po 14 dnech. Opravdu to tak bylo, co 14 dní jsme v létě jezdili na broušení, bylo vidět, že mu to vždy pomůže, mohl trochu sám jíst, ale po týdnu už se to zase horšilo. Ale ještě jsem ho k tomu přikrmovala a kaši RC teda baštil ukázkově, rychle a velké množství, takže váha mu šla krásně nahoru, i kondice, ale prognóza dopředu byla špatná, vzhledem k nutnosti tak častého broušení v narkóze. A pak najednou zhoršení, po dvou měsících péče a léčení se mu najednou udělala boulička pod krkem. Napřed jsme s veterinářkou doufali v absces, ale byl to nádor (lymfom), na který nám umřel kdysi dříve Čipírko.
Tygřík postupně přestával jíst, i jeho oblíbenou kaši jsem do něj už sotva dostávala, mezitím mu znova přerostly zuby, a protože už nebyla perspektiva, že by další narkózu v téhle kondici zvládl a že by byla šance, že se jeho stav ještě zlepší, musela jsem ho nechat uspat.
U tohohle samečka, ačkoliv nebyl můj, mě to mrzelo a bolelo snad ještě víc než u všech ostatních našich.
Byl obdivuhodný v jeho vůli žít a vydržet cokoliv. Až na samém konci už to vzdal.
Nikdy ho nepřestanu obdivovat.
Hrozně se mi vryl do srdce za to poslední léto, co jsem s ním strávila, proto jeho jako jediného z morčat vnuček jsem zařadila do svých alb.
Krásné zelené louky tam nahoře, Tygříku. Moc mi chybíš. :( |
|
