 | 
|
|
|
Králík divokýPokud jste si podobně jako já oblíbili králíka domácího, jako jedinečného a nenahraditelného společníka ve vašem životě, pak jste se nejspíš neubránili otázce, odkud se vlastně tento roztomilý a velmi inteligentní tvoreček vzal. Kupodivu je odpověď vcelku jednoduchá: Králík domácí (oryctolagus cuniculus f. domesticus) pochází z králíka divokého (oryctolagus cuniculus). Divocí králíci bezesporu patří mezi jedny z nejroztomilejších zvířat naší přírody. Plyšová srst, neustále kmitající čumáček, bílý ocásek a dlouhé uši z nich dělají sympatická zvířátka, která si snad oblíbí každý milovník přírody. Pojďme si tedy něco málo o nich v tomto článku povědět a přiblížit si jejich každodenní život. Odkud se vzal králík divoký?Králík divoký (oryctolagus cuniculus), též zvaný evropský, není jediným druhem králíků žijících v přírodě. Existuje mimo jiné i králík východoamerický (sylvilagus floridanus), králík bažinný (sylvilagus palustris), králík horský (slyvilagus nuttallii) či králík lávový (romerolagus diaz), který je vinou člověka na pokraji vyhynutí a dnes obývá už jen úpatí čtyř sopek v Mexiku. Za původní domovinu našeho evropského králíka divokého se označuje jihozápadní Středomoří (Pyrenejský poloostrov a severní Afrika). Odtud se dál rozšiřoval, ať už přirozeně, či uměle. Zejména si jich všimli Féničané a Římané, kteří si oblíbili jejich křehké maso a kvalitní kožku, takže je postupem času rozšířili po celém jihu Evropy. Vysazen byl později též i v Austrálii, na Novém Zélandu a v Chile. Za největší rozšíření králíka divokého se však s největší pravděpodobností zasloužila někdy ve středověku katolická církev, která králíky rozvezla do všech zbývajících koutů Evropy. Tehdy byli králíci divocí hojně chování v klášterech v obezděných zahradách, za postní pochoutku se pak považovala ještě nenarozená nebo čerstvě narozená králíčata. Církev tak položila základy domestikaci králíků v Evropě a králíci, kteří občas ze zahrad unikli, pak základ dnešním populacím králíků divokých. Králík nebo zajíc?Mnoho lidí považuje v přírodě často vídané zajíce za divoké předky králíků domácích, přestože tomu tak vůbec není. Předkem králíků domácích je totiž králík divoký, a ten toho moc společného se zajícem polním nemá. Snad jen to, že oba patří do stejné skupiny, s čímž bývá spojen další, velmi rozšířený omyl lidí, a to ten, že králík nebo zajíc jsou hlodavci. Uzpůsobení chrupu je však od hlodavců výrazně odlišuje, díky čemuž si vysloužili vlastní řád – zajíci a čeleď – zajícovití. Výrazné rozdíly mezi zajícem polním a králíkem divokým spatříte hned na první pohled. Zatímco zajíc má protáhlé tělo, dlouhé nohy a srst bývá zbarvená do hnědoskořicové barvy, králík má tělo mnohem zavalitější, nohy kratší a srst šedou až modrošedou nebo šedohnědou, na břichu a spodní části ocasu bělavou. Výrazně se liší také velikostí: Zajíc dosahuje délky 60 – 70 cm a jeho tělesná váha může být až 6 kg, zatímco králík dívoký je o dost menší, tak kolem 40 cm na délku, a jeho váha činí od 1 do 2,5 kg. Králík divoký je tedy spíš podobný našim domácím mazlíčkům – králíkům zakrslým. Navíc králík divoký má oproti zajíci kratší zaoblenější uši, zpravidla tak, že nedosáhnou na čenich, a nejsou zakončeny černou špičkou. Další rozdíly mezi těmito dvěma byste nalezli ve stylu jejich života. Zajíc je totiž na rozdíl od králíka, který žije v početných koloniích, naprostý samotář. Příslušníky svého druhu vyhledává pouze v době páření, jinak spoléhá sám na sebe. I když v poslední době se stále ukazuje, že to nemusí být až zas tak pravda – občas je možné je pozorovat při společných pastvách. Oproti králíkům si zajíci ani nevyhrabávají nory, ve kterých by žili, ale raději dávají přednost úkrytům poskytnutým hustými porosty. Při nebezpečí tedy nespoléhají jako králíci na bezpečí blízké nory, ale výhradně na svůj rychlý útěk. Z toho plyne, že zajíc je velmi dobrý sprinter, zatímco králík jen běžec na krátké vzdálenosti. Poslední výrazný rozdíl naleznete ve způsobu péče o mláďata. Zatímco králice po třicetidenní březosti vrhne do předem připravené a vystlané nory čtyři až osm holých, slepých a pohybu neschopných potomků, o které se poté pečlivě stará několik týdnů, zaječice vrhne po dvaačtyřicetidenní březosti dvě až čtyři mláďata do nepříliš velkého úkrytu, nejčastěji suché trávy. Mláďata zajíce jsou na rozdíl od mláďat králíků osrstěná, ihned vidí a do hodiny se už i samy pohybují. S matkou zůstanou jen asi dva dny, poté se mladí zajíčci od místa narození vzdálí. Zpět se vracejí jednou denně, aby je matka nakojila. Sedmý den po narození už ochutnávají zelené rostlinky a v pátém týdnu se obvykle osamostatní úplně. Králíčata se naopak ještě v osmém týdnu mohou dožadovat kojení, třebaže už běžně jedí to, co ostatní dospělí králíci. Jak tedy vidíte, pokládat zajíce za divokého předka králíků domácích je nesprávné. Zajíc a králík jsou dvě různá zvířata s naprosto odlišným způsobem života, která se navíc mezi sebou nemohou ani křížit. Domácí králík tedy pochází z králíka divokého. 
 Jak žijí divocí králíci?
Jak jsem se už zmínil v předchozí části tohoto článku, králíci jsou oproti zajícům velmi společenská zvířata, pro které je spíše samota, kterou preferují zajíci, velkým utrpením. Divocí králíci tedy žijí pospolu v jakýchsi králičích koloniích, které mohou mít i několik desítek obyvatel. Ostatně družnost můžete pozorovat i u králíků domácích, kteří spolu velmi rádi polehávají a navzájem se olizují, a kterým též samota nedělá příliš dobře. Nejspíš jste si všimli, že vaši králičí společníci velmi rádi hrabou, k odpočinku vyhledávají tmavá místa a s oblibou zalézají pod postel a za skříně. Toto chování je odkaz králíků divokých. Ti si totiž vyhrabávají spletité nory, které se mnohdy rozkládají pod úctyhodným územím. V těchto norách pak králíci tráví většinu dne. Pozorovat je můžeme nejlépe za rozbřesku či soumraku, kdy jsou králíci nejaktivnější a vylézají z nor za pastvou. Pokud se však necítí být ohroženi nepřáteli, kterých mají králíci víc než dost, lze je spatřit i v průběhu dne, jak se vyhřívají na slunci nebo dovádějí v trávě. Jak už jsem naznačil, králíci mají spoustu nepřátel, od kun a lišek počínaje a člověkem konče. Nebezpečí na ně tedy číhá ze všech stran. Proto mají králíci pro případ nebezpečí vyvinutý spolehlivý varovný systém. První králík, který zpozoruje nebezpečí, začne dupat zadními tlapkami. S tímto projevem jste se již určitě setkali i u svých domácích králíčků, když se cítili být ohroženi. Výrazné dupání pak upozorní králíky v okolí, kteří se bleskurychle rozprchnou do svých nor. Pokud se pak králík při dupání vztyčí, znamená to nejvyšší poplach. V nastalém zmatku pak králíkům k lepší navigaci slouží odhalená bílá část zvednutých ocásků králíků, kteří běží před nimi.
Stejně jako králíci domácí jsou i králíci divocí velice čistotná zvířata. K zajímavostem patří, že žádný nevykonává svou potřebu uvnitř nory, ale naopak všichni chodí ven, a to mnohdy na společná místa, lidmi často nazývaná bobkoviště. Proto není až zas tak těžké králíky chované v bytě naučit čistotnosti a jako záchod jim vytyčit jedno místo. Smysl pro čistotnost a pořádek mají zděděnou už po svých předcích, a tak se to většinou naučí sami.
Možná si teď říkáte, že s takovouto schopností rozmnožovat se musí kolonie brzy dojít do stavu přemnoženosti. Králíci mají však proti takové situaci schopnost regulovat své stavy. Pokud je stav králíků v kolonii vysoký, se značnou pravděpodobností nebudou mít králice z hierarchicky níže postavených rodin žádná mláďata, popřípadě budou mít králice v kolonii jen vrhy s nižším počtem králíčat. Tato úžasná schopnost samoregulace se však v mnoha případech ukazuje jako nedostačující. Příkladem je třeba Austrálie, kde se uměle vysazení králíci jako terče loveckých zábav katastrofálně přemnožili, jelikož neměli dostatek přirozených nepřátel a jejich samoregulační schopnost selhala. Potravu divokých králíků tvoří stejně jako u zajíců zejména tráva, různé rostliny, byliny, ale i výhonky mladých stromků. Králici však neopovrhnou ani nejrůznějšími obilovinami či zeleninou pěstovanou na polích za předpokladu, že se nachází poblíž jejich kolonie. Králíci se totiž velmi neradi vzdalují od své nory a tím i od jistého bezpečného úkrytu. V zimě, kdy je zelené potravy po málu, se pak králíci musejí mnohdy spokojit jen s kořínky zasahujících do jejich nor nebo s kůrou ze stromů. 
 Kde je najdeme?
V dnešní době spatřit divokého králíka v přírodě je však spíš vzácnost. Dříve jste na ně mohli narazit takřka všude, a to nejen ve volné přírodě, ale i ve městských parcích či na letištích. Dnes králičí populaci ale nečiní ani čtvrtina tehdejšího počtu. Na vině je velice nakažlivá choroba zvaná myxomatóza, původem z jižní Ameriky, která v průběhu padesátých let minulého století králičí populaci v Evropě výrazně zdecimovala. Tato zákeřná epidemie přišla z Francie, když si jistý pan A. Delille v roce 1952 usmyslel, že vyhubí králíky na svém pozemku pomocí myxomatózy tak, jak to učinili v Austrálii, kde se králíci úspěšně a nekontrolovatelně množili. Odchytl dva králíky, nakazil je touto smrtelnou chorobou a pak je zase vypustil na svobodu. To mělo však katastrofální následky: Ještě téhož roku uhynuli králíci v okruhu padesáti kilometrů od jeho pozemků. Další rok se už nemoc objevila v Německu a dokonce i ve Velké Británii, a na našem území byla zjištěna v říjnu roku 1954. Do roku 1959 pak téměř vyhubila celou populaci králíků. Tato událost je dokonalým příkladem toho, jak nebezpečný může být zdánlivě neškodný zásah člověka do přírody. Od té doby se usilovně „snaží“ myslivecká sdružení o navýšení králičí populace, ale téměř bezúspěšně. Na vinně už ale není jen samotná myxomatóza, ale také výrazný úbytek vhodných lokalit, kde by se králíkům dařilo, jejich stále povolený odstřel, pytlačení a hlavně nezájem majitelů pozemků o tyto „škůdce“. Města a vesnice se neustále rozšiřují, polí a obdělávaných pozemků přibývá a králíků zkrátka ubývá. Spíše než snaha našich myslivců o navrácení králíků divokých na místa, kde jich ještě před více jak padesáti lety žilo velké množství, se spíš jeví snaha o to mít co střílet. Přesto se ale i u nás stále najdou lokality, kde je králík divoký i dnes poměrně hojný. 
Na závěr jedna zajímavostNa závěr bych rád zmínil takovou zajímavost. Týká se domácích králíků, kteří se dostali do volné přírody. Myslíte si, že má takový králík šanci přežít? Často se uvádí, že ne, protože domácí králíci vlivem domestikace ztratili schopnosti svých předků, které jsou pro králíky žijící volně v přírodě nezbytné, a tak králíci, kteří unikli ze zajetí, často padnou za oběť nějakému dravému zvířeti. V mnoha případech tomu bohužel tak opravdu je. Nicméně i králíci domácí, jak už jsem několikrát zmínil v tomto článku, mají dodnes spoustu společných vlastností se svými příbuznými na svobodě, což je nesporným důkazem toho, že i přes veškerou snahu lidí podřídit si tato zvířata v nich stále dřímá svobodná dušička, kterou lidé nikdy zničit nedokáží. A tak ne všichni domácí králíci, kteří se dostanou na svobodu, musí nutně zahynout. Pokud se králík domácí dostane ze zajetí zpět do přírody a na blízku je kolonie divokých králíků, má poměrně velké šance na přežití. I takový králík se může snadno začlenit mezi obyvatele blízké kolonie, jsou známy spousty případů. Co je však na tom to nejzajímavější, je to, že jeho potomci pak v průběhu několika generací ztratí veškeré znaky domestikace. Přizpůsobí se jejich velikost a získají zpět ochranné zbarvení, které jim umožní lépe přežít ve volné přírodě plné nejrůznějších nepřátel. A to jasně říká, že náročná domestikace, která má potvrdit lidskou domněnku nadvlády nad všemi zvířaty, je ve skutečnosti jen povrchovou záležitostí, spíše takovou nepřirozenou manipulací, kterou mocná příroda sama dokáže zvrátit zpět a vše zase napravit tak, jak to má být. Protože příroda, byť se lidé domnívají, že si ji podrobili, je mnohem mocnější.
Zdroj obrázků: Autor: Martin Miřejovský (Duke) |
V každé králičí kolonii panuje určitá hierarchie. Jsou zde jakési rodiny. Každou
rodinu tvoří vždy sameček s několika samičkami. Ty si pak hájí před ostatními rodinami
své teritorium. Je zde též – použiji-li výraz z knihy Daleká cesta za domovem
– „vrchní králík“, zpravidla nejstarší samec, který obývá se svou rodinou vnitřní,
tedy nejbezpečnější část kolonie. Čím je pak postavení určitých rodin v kolonii
nižší, tím víc jsou pak tyto rodiny od středu kolonie dál, a tak se ty nejníže postavené
rodiny a králíci nespadající do žádné rodiny musejí spokojit se samotným okrajem
kolonie, kde samozřejmě hrozí od nepřátel největší nebezpečí.
Rozmnožování králíků divokých probíhá od února do října. Po třicetidenní březosti
králice porodí své potomstvo do předem přichystané krátké nory, na jejímž konci
je komůrka s hnízdem vystlaným suchou trávou a matčinými chlupy. Kojení probíhá
zpravidla jen jednou denně po čtyři až pět týdnů. Při každém opuštění porodní nory
králice vchod důkladně zacpe a označí močí, což je vzkaz pro ostatní králíky, že
se uvnitř nalézají mláďata. Ta poprvé opouštějí bezpečí nory po třech týdnech života,
když už jsou natolik vyspělá, aby mohla bezpečně s matkou poznávat svět. Králice
mívá ročně pět vrhů po čtyřech až osmi králíčatech. Pohlavní dospělost králíčat
nastává po pěti až osmi měsících, takže se i může stát, že králíci z časných
vrhů ještě tentýž rok přivedou na svět vlastní potomstvo. Králíci jsou plodní až
do svých šesti let a pokud nepadnou za oběť nějakému ze svých nepřátel, mohou se
dožít i devíti let.
Králíci se nejlépe cítí v teplých nížinatých polohách. Vyhledávají krajinu
s lehkými, kyprými půdami, ve kterých se jim dobře hrabe. Najdete je na prosluněných
křovinatých okrajích luk, pastvin a polí, kde se jakž takž cítí bezpečně před svými
nepřáteli.