Králíci.cz - Zakrslý králík a vše o nich na adrese www.kralici.cz

V jednom vyhřátém, jemňounkou srstí vystlaném pelíšku se jedné krásné letní noci narodil malinký králíček. Nebyl zas až tak malinký, protože neměl žádné bratříčky ani sestřičky a všechno mlíčko od maminky dostával jen on. Maminka dala malému králíčkovi jméno Ucho.

Jen co malý Ucho otevřel první očičko, začal prozkoumávat svůj domeček. Zjistil, že je v tmavé místnosti sám, zachumlaný v mámině starém kožíšku. Maminka k němu chodila jen občas, většinu času trávila venku na pastvě a střežila noru. Malý ušáček v její nepřítomnosti buď spal, nebo byl na průzkumech. Nejvíc ho ale zajímal otvor v jedné stěně - jenže pokaždé, když ho chtěl prozkoumat, vrátila se maminka a důrazně mu zopakovala, že na vycházku ven ještě není správná doba. "A kdy bude?" vyzvídal Ucho. Maminka se jen přísně podívala a tak další otázky i výzkumy odložil na příští den.

Jednoho rána, to už Ucho viděl na obě oči a uměl i sám papat seno, byla maminka déle pryč, a tak zvědavý Ucho zamířil rovnou k východu. Chviličku zaváhal, protože počítal s tím, že maminka v tu chvíli přijde domů jako obvykle, ale nikde ani lísteček nezašustil. Ucho tedy vklouzl do dlouhé chodbičky, která končila vrstvou suchého listí. Hnán zvědavostí strčil do listí čumáčkem - a ejhle! Oslepila ho záplava prudkého světla.

Když se králíček trošku rozkoukal, nestačil se divit. Byl zvyklý na jednotvárnou tmu nory, postýlku z maminčiných chloupků a vůni čerstvé hlíny a sena. Tady najednou bylo světlo, které nepříjemně bodalo do oček. Ve vzduchu bylo cítit spousta divných pachů. Ucho větřil čumáčkem, jako to viděl mnohokrát u maminky, a snažil se z pachů pochytit něco zajímavého. Překvapilo ho také, jak je ten svět barevný - spousta jasně zelené a šťavnaté trávy, kterou nikdy předtím neviděl, modrá obloha a au! To žluté cosi na obloze pálí do očiček!!!

Jejda! To se ale Ucho lekl! V tu ránu byl o kus dál pod hustým keřem. Strachy mu bilo srdíčko jako o závod. Chloupky na celém těle naježené, raději se ani nehýbal. Co to mohlo být? Díval se pozorně k místu, odkud divný šelest přicházel, ale nic neviděl. Měl bych se vrátit domů, maminka bude mít už určitě starost, řekl si vystrašený Ucho a zalitoval, že neposlechl maminku a nezůstal hezky zavrtaný v pelíšku.

Ale... ale kudy domů? Odkud sem vlastně Ucho přiběhl? Od támhleté hromady listí? Ne, to určitě ne, ten strom tam nebyl... tak snad od tamhletoho keře? Tam zas není zelená tráva! Malý Ucho začínal být zoufalý. Takhle maminku už nikdy nenajde! Co teď? Kdo ušáčkovi poradí? Králíček se trošku víc zavrtal do listí pod keřem a přemýšlel, jak ze šlamastyky vyklouznout. Ani nevěděl jak, a začala se mu klížit očka.

A zdál se mu sen. Sen o tom, že je zase doma s maminkou, a že mu maminka jako pokaždé před usnutím vypráví o venkovním světě. Vždycky při takovém vyprávění toužil onen svět poznat, ale teď by si tak přál být zase doma!

Probudilo ho až jemné šťouchnutí. Zamžoural proti zapadajícímu sluníčku - a hele!! Máma! "Mamí!!!!" vypísknul Ucho a radostí se mu zachvělo srdíčko. "Co tu děláš, ty uličníku," zlobila se maminka, ale zároveň synka pečlivě očichala a očistila. "Víš jak dlouho jsem tě hledala? A jak jsem se o tebe bála? To už víckrát nedělej!!!" Pak odstrkala Ucha správným směrem noře a Ucho té noci usnul dřív, než stihl vůbec začít přemýšlet o svém výletu.

[ 1 ] [ 2 ] [ 3 ] [ 4 ] [ 5 ] [ 6 ] [ 7 ] [ 8 ]